Obyčejný pracovní den. Můj.

Všichni pracujeme v jedné firmě. Známe se ze schůzek, večírků, firemních výjezdů. Vedle té spousty společných a s nadsázkou řečeno podobných hodin ve Wundermanu prožíváme ovšem taky ty soukromé, většinou zcela odlišné. Podělte se o svůj obyčejný pracovní den se svými kolegy. Co se vám zdá běžné, často třeba nudné a fádní, může ostatní bavit a zajímat. Je úplně na vás, jak svůj příspěvek pojmete. Stručně, v bodech, dopodrobna… Tady je ten můj.

Mámo, nepracuj!

Dnešní budík mě šokuje. Šátrám po mobilu, aby nevzbudil děti. Teprve půl páté – doháním včerejší zalomení v dětské posteli. Zoufale toužím po teplé peřině, probírá mě hlt kafe a doušek zeleného čaje. Zabořená v polystyrénových kuličkách otvírám notebook. Ranní mozek sepnul rychle – po dvou hodinách vkládám práci do mailu a za stěnou už slyším velmi čilé: Mámo! Capkání po podlaze, otvírání šoupaček a nejmenší anděl se mi vrhá do náruče, tedy spíš do počítače.

Posíláme práci, ohříváme mléko, hledáme brčko. Začíná seriál o snídaních a svačinách. Lupínky s kakaem, chleba s medem, Jonatanovo žervé, Markétě stačí jablko; baterie namazaných dalamánků, fronta hrnků na čaj, kávu a kakao. Svačiny zabalit, napytlíkovat, přihodit ovoce, tyčky. Intermezza tvoří debaty s mrňousem, kterého střídavě držím na ruce a střídavě navzdory protestům odkládám na stoličku. Vysvobozuje mě můj muž Jirka, zrychluju, ale podle hodin ne dost. Z dětského pokoje slyším rytmické dusání skákacího balonu – další vyoraná myška. Odmítám diskusi na téma nechciodpočívatveškolce a připomínám odcházejícímu Vojtovi, že dneska vyzvedává Evelinku on. Hromadné čištění zubů, rozčesávání vlasů à la tupírovaná čarodějnice, řešení sporů o cokoli, oblékání a hledání rukavic, čepic, kapesníků. S Jirkou si pomáháme i překážíme, mazec. Hážu na sebe to nejčistší a nejmíň zmačkané, co najdu ve skříni, a s batohem na rameni a Ev za ruku vyrážíme.

Hrajeme si na Ronju, dceru loupežníka, jak běží lesem, a stíháme tak autobus před půl devátou. Spěchající rodiče, brebentění dětí, cobudedneskakobědu, tojsemmalovalajá, legrační zmatky v šatně, cizí humorné příběhy (Táta mi včera ty bačkory odnes. Kam? K babičce. To je blázen. Není!), pusa, ahoj, povzbudivý úsměv paní učitelky a úprk na autobus. U vrátek si všimnu křiklavých návleků na svých botách. Tak to by bylo. Pak blahodárná cesta z Měcholup na Smíchov – vypínám rodičovský mód a čtu Respekt. Nádhera. Po půl desáté jsem v práci. Následují tři hodiny ničím nerušeného psaní, okořeněného vtípky kolegů, brainstormingem a muzikou. Kdo by to byl kdysi řekl, že si budu obyčejné pracovní hodiny takhle užívat.

Vlak mi jede ve 12.46, čtu si Robbinse, po půl druhé se střídám ve dveřích s Jirkou. Balím věci na plavání, navlíkám rozespalého Jonečka do kombinézy a hučím do něj superlativy o bazénu. Konečně se rozesměje a nechá se nacpat do kočárku. Za dvacet minut se s výskáním vrhá se do slaných hlubin společně s ostatními batolaty. Před čtvrtou už sedím doma na podlaze, snažím se převléknout řvoucího Jonyše, Vojta si skáče do řeči s Markétou, a tak se mi v hlavě mydlí hodina dějepisu s přednáškou anatomie. Do toho Eve hopsá na balonu a rytmicky vykřikuje naco-si-budem-hrát! Vypínám a tupě se usmívám. Jsou krásné, jsou chytré a… je jich trochu moc. Aspoň v tuhle chvíli. Zatoužím po panáku slivovice. O půl hodiny později zůstávám s mladšími dětmi a balancuju mezi kreslením, hrou na hasiče, taháním se o ty nejnesmyslnější předměty, věšením prádla a mytím nádobí. Využívám sourozeneckého příměří a než si ti dva navzájem změří teplotu, odpovídám na maily a vařím si aspoň dvacátou kávu.

V půl sedmé zaslechnu nejkrásnější zvuk dnešního dne – klíč v zámku. Táta je tady! A nese nákup, nádhera. Úleva se dostavuje ve skocích. Uklízím se do kuchyně, pouštím si do jednoho ucha iPod a vařím rizoto s tuňákem. O půl osmé se scházíme u večeře. Oblíbené jídlo mizí z talířů a děti mezi sousty mluví jeden přes druhého. Do toho chvílemi předčítám Ronju, občas strčím Jonečkovi vidličku do pusy. Starší děti chrlí humorné historky a najednou, navzdory celé té vřavě, zavládne rodinná pohoda. Asi k ní přispívá i vědomí dojíždějícího bláznivého kolotoče. Sice mám před sebou ještě bleskové koupání, uspávání, zkoušení ze slovíček, udílení mateřských rad ohledně partnerských vztahů, hromadu práce do práce, ale přežili jsme další den, děti jsou v pohodě a snad budou tentokrát dobře spát. Kolem půlnoci klimbáme s Jirkou na notebooky a zmůžeme se leda na sarkastický humor. Odeslání hotové práce nechám raději na ráno, myšlení vynechává. Před druhou si do postele odnáším kňourajícího nejmenšího anděla s nadějí, že se moc neprobere, ale to už je zase další příběh…

Kategorie: Agentura