Stereotyp je žádoucí, pomáhá myšlenkám špacírovat

Jan Vacek je nepřehlédnutelná osobnost Wundermanu. I když výškově, ani váhově nepatří k nejvýraznějším, jeho inspirativní vliv napříč týmy je nepopiratelný. Kým ale vlastně je a co ho přivedlo k triatlonovému šílenství, které ve firmě úspěšně propaguje?

Honzo, shodou okolností vím, že teď jsi přibral žáka a chodíte spolu cvičit. Je to pravda?
(smích) Nepřibral jsem žáka, to fakt ne. Nejsem žádnej trenér. Ale přišel za mnou kolega (redakce jeho jméno zná, ale neprozradí), že by chtěl zhubnout, aby se vešel do saka, protože se žení. Tak teď se mnou chodí cvičit a jde mu to naprosto skvěle. Rozhodně líp, než to v počátcích šlo mně. Tady musím říct, že mě třeba na lidech štve, že se mají tendenci povyšovat nad ostatní, že se v tom fitku občas tváří, jakoby sežrali všechnu moudrost světa a myslí si teď, že jsou na tom líp, než ty. Přitom do fitka chodí hlavně lidi, co chtějí na sobě makat a zaslouží si proto podporu, ne posmívání, nebo pohrdání!

Hele a nestačilo by mu změnit třeba jen jídelníček, když jde jen o sako?
To jsem mu taky říkal. Navíc je to naprostý základ. Ptal jsem se ho na jídlo a on, že jí objemovku – sekanou s deseti. No, tak jsme si řekli, že to už jíst nebude. Ale chtěl i chodit cvičit, tak si už i vyřídil permici tady dole v tělocvičně a potí se tam se mnou.

Narážíte na nějaké vopruzy?
Vopruzy úplně ne, ale prožívá si to, co každej, kdo začne cvičit. Že zvedá málo, že blbě vypadá…ale to mu říkám, že je to fakt normální, že to tak maj všichni. Hlavní je zaměřit se na sebe, nepřemýšlet o ostatních. Dát si sluchátka, třeba, a odcvičit to. A navíc tady cvičíme v tělocvičně dole, kam chodí většina kolegů z baráku, takže je to vlastně takové přátelské prostředí.

Ty ale trénuješ docela hodně, ne? Jak často cvičíš?
Normálka. Tak 3x do týdne si zajdu do fitka. Někdy cvičím ráno, to nejčastěji běhám. Pravidelně cvičím přes poledne, kdy chodím právě do posilovny a sem tam chodím plavat. A samozřejmě cvičím, když dám Lauru, dcerku, spát. Takže vlastně trénuju celodenně.

Taková zátěž vyžaduje i pořádnou stravu. Kdo ti s ní pomáhá?
Nikdo. Sestavil jsem si jídelníček sám z toho, co jsem si načetl a na sobě vyzkoušel, že mi funguje a toho se držím. Každej jsme jinej, takže já zastávám názor, že každýmu vyhovuje něco jinýho a proto si každej musí ty diety, ale i suplementy vyzkoušet a najít sám. Není to na den, samozřejmě. Všechno se ukazuje až za pár měsíců, zda to funguje, nebo ne.

A jak ses vlastně k tomu, že takhle cvičíš, že ses stal vzorem ostatním, dostal?
Naprosto netuším, že bych byl někomu vzorem, ale jestli to tak je, tak mě to těší, samozřejmě. Já se ale ke cvičení, a mým úplně prvním pohybem byl běh, dostal skrze osobní životní tragédii. Celý můj život, jak jsem ho znal, se otřásl v základech a abych se s tím nějak vyrovnal, začal jsem běhat. Běhání mi pomáhalo na všechno na chvíli zapomenout, vypnout to.
A když se tady interně řešilo, že bychom mohli dělat triatlony, tak jsem začínal před rokem na štafetě a řekl si, že vlastně všechno je to tam hrozně zajímavý, super, ale že se většinu dne nudím čekáním na mou část a že teda si to chci dokončit celý sám.

Takhle jsi teda začal běhat triatlony? Štafetou?
Vlastně jo. Ale hlavní bylo, že jsem si to mohl vyzkoušet, zjistit, že to je vlastně dobrý a začít se na to připravovat. Přes zimu jsem trénoval a teď zkouším tratě, časy a závody, abych měl nějakou laťku, kterou můžu překonávat.

To skoro zní, jako metodika Wundermanu na klientských zadáních. Najdi obvyklý benchmark a ten překonej.
(smích) Vlastně jo. Já to beru jako takovej svůj projekt a tenhle přístup mám našlapanej z práce. Souvisí to i se slibem, který jsem dal, než mi umřela přítelkyně, že pokud se uzdraví, uběhnu marathon. A teď pro ni chci dokončit Ironmana. Protože kdo může říct, že je Ironman? To je tak 300 lidí v republice a mezi ně bych chtěl patřit. Abych nebyl jen táta, ale táta a Ironman. A k tomuhle cíli upínám všechno své snažení.

Ty bláho! Takže myslíš, že triatlon je pro každého?
Vono to vypadá těžce, ale to všechno, když na tom nepracuješ, když jsi to nikdy nezkusil. Jakmile to zkusíš, zjistíš, že to je vlastně jednoduchý, protože ses na to dobře připravil. A navíc triathlony mají různé úrovně a začátečník může zkusit sprint triathlon, který je vlastně strašně krátkou tratí a je na osahání naprosto skvělej, protože ti stačí tak trochu cvičit a měl by ho dát každý, kdo občas zajde do posilky.

<

Zmínil jsi dceru. Jak ta snáší, že vlastně furt cvičíš? Bereš ji třeba s sebou, aby cvičila s tebou?
Jasně! Laura to snáší naprosto v pohodě. Chci pro ni být vzorem. A je nedílnou součástí mé motivace ke cvičení. Nechci být takovej ten fotřík, co přijde domů, sedne k televizi, je nasranej a nic nedělá. Laura takhle od mala vnímá, že běhám, cvičím a sama to pak zkouší. Takže například když jí byly 2 a půl roku, tak už běhala na pásu. Sice ze srandy, ale umí to. Teď začínáme cvičit na chatě, kde pravidelně běháme. Máme tam stezku ke kaštanu a zpátky. Už chce i neoprén, aby mohla plavat ve studený vodě, jako táta. Ale nejraději běhá, to je na ní vidět. Takže myslím, že sport už má ode mě zažitej a že se jí líbí. Proto jsem se rozhodl, že vezmu s sebou na marathon, co bude teď v říjnu v Hradci Králové, protože jeho součástí jsou i dětské závody na asi 150 metrů. Tak uvidím, zda bude chtít závodit.

A když sobě vaříš zdravě, držíš ten zdravý jídelníček i Lauře?
Jen částečně. Ona je párková, takže jí nebráním, aby jedla párky. U dětí jsou chutě jiný, všechno chtějí vyzkoušet. Nejradši ale má špagety s kečupem. Jenže děti mají taky rychlejší metabolismus, takže takovýhle šlupy, co by mě položily, ona dává s přehledem a bez potíží je vyběhá.

Jan Vacek na triatlonu CzechMan

Jan Vacek na triatlonu CzechMan

Co je pro tebe takovou největší překážkou, kterou neustále musíš překonávat?
Na začátku to byl nedostatek času. Musel jsem si všechno pořádně rozvrhnout, abych měl čas na sebe, Lauru i práci. Tak jsem si to rozvrhl tak, že Laura má naprostou přednost před vším ostatním, pak je práce a pak sport. Tím jsem si vytvořil plán, kterého se držím a už nad tím ani nemusím přemýšlet, ani to překonávat. Ta rutina, stereotyp je úlevným elementem. Takže hlavní je vydržet, pak to přijde.

Ty jo, nečekal bych, že kreativec bude chválit stereotyp…
No vidíš a já myslím, že to jde dohromady být kreativec a mít zajetou rutinu. Žádnou schizofrenii v tom nevnímám. Jasně, jsem bordelář a rozlítanej, ale třeba z tréninku si do práce a plnění úkolů přenáším jakýsi drajv a disciplínu.
Když jdu místo oběda cvičit, tak mi to pak dodává energii a u tréninku přemýšlím nad prací. To není vyhozený čas. Ale ta rutina mi umožní vypnout a nechat jít myšlenky na špacír. Vždyť i teď, jak jsme s Evou Migašovou vyhráli zlato ve WunderPrize, tak ta prvotní inspirace, kterou jsme s Evou rozpracovali, mi přišla při tréninku. Takže za mě to jde dohromady.

To dává smysl. A jak bys popsal své pracovní prostředí, tedy. Přeci jen to zní tak, že si přemýšlet chodíš jinam. To se ti tu v týmu nelíbí?
Ani náhodou! Já jsem Wundermanu hrozně vděčnej, protože mi kolegové i šéfové hrozně pomohli. Když se mi stala ta tragédie, tak za mnou stáli a pomáhali mi, podporovali mě, abych to všechno zvládl. A když budu konkrétní, tak Richard Stiebitz, Eva Eisová, Martina Vojtěchová, nebo Kristína Navrátilová mi hrozně moc pomohli, ať už vstřícností nebo radou. I mi tolerovali, že jsem ze začátku nepracoval naplno. A ostatně celá firma je hodně podporující, což vnímám hodně přes ten sport. Mně se tady hrozně dobře pracuje a myslím, že právě díky tomu, jak jsou tady ti lidi skvělí, dokážu dělat lepší projekty a vyhrávat ceny. To sociální zázemí téhle firmy je naprosto nepopsatelný.

Jan VacekJan Vacek (*1983) je od roku 2014 animátorem Wundermanu. Pracuje zejména na klientech, jako jsou Fischer, Globus, Dr. Max, Sony, České dráhy a jiní… Aktivní sportovec, který je zároveň milujícím a zodpovědným otcem a inspirujícím kolegou.

Kategorie: Agentura, Wunderlidi