Datař nemusí být vždy suchar. Jezdí skútrem za medvědy i polární září

Datař nemusí být vždy suchar. Jezdí skútrem za medvědy i polární září

Polární záře, tanečnice v Kanadě, vichřice na Lofotech, ale i šumavské potůčky a lesy. Záliba ve focení Honzu Kočvaru, který pracuje ve Wundermanu jako Senior Data Analytik už 11 let, zavedla už na mnohá místa ve světě. Momentálně se s pár střípky z jeho zážitků můžete pokochat také u nás ve Wundermanu – přímo v Core Kavárně, kde Honza vystavuje svá díla z Islandu a Grónska.

Honza Kočvara má výstavu svých fotografií v Core kavárně. Foto: Wunderman/Josef Jelínek

Honzo jel jsi na Island hlavně za focením? Tamní krajina se k tomu přímo nabízí…
Ano, jel. Poprvé jsem byl na Islandu před 12 lety úplnou náhodou s tátou. Tehdy ještě Island vůbec nebyl známý jako turistická destinace, bylo málo letů a možností ubytování. Okamžitě jsem mu propadl, protože islandská krajina je úplně jiná než jinde na světě.

Rozlehlé holé pláně jako na Měsíci – zkoušely se tam lunární vozíky – vytvářejí snový dojem. V kombinaci s až dva tisíce metrů vysokými dramatickými horami, sopkami, ledovci, vodopády a fjordy je to ráj pro fotografy.

Od té doby jsem byl na Islandu ještě třikrát. Tentokrát jsem jej navštívil v zimě, abych mohl fotit zmrzlé vodopády a modré ledovcové jeskyně. Navíc jsem si přidal odbočku do grónského Ilulissatu. Létá tam přímé letadlo z Islandu a díky obrovským plovoucím krám před městem je to sen mnoha fotografů.

A kde se Ti ještě dobře fotilo?
Líbí se mi severské země. Ohromně fotogenické jsou Špicberky, nejsevernější dostupné letiště na světě, kde si člověk připadá jako polárník. Nádherné je samozřejmě Norsko, velmi podobné Islandu, nebo Aljaška. Ale moc rád fotím i Šumavu, její mlhy, potůčky a lesy jsou úžasné.

Jaký máš nejzajímavější či nejintenzivnější fotografický zážitek?
Fotím zhruba 15 let, za tu dobu už je zážitků hodně. Do paměti se mi výrazně vryla jedna noc v Norsku, kdy jsem na Lofotech stanoval na pláži. Bylo osm stupňů a silně foukalo.

Celou dobu na Lofotech mi propršelo a tato poslední noc byla jasná s předpovědí silné polární záře. Ta se začala objevovat kolem desáté a o půlnoci vyvrcholila. Focení bylo náročné, vítr cloumal se mnou i se stativem. Nejvíce se mi podařila fotka s osvětleným stanem na pláži.

Vítr zesiloval a začínal zmítat stanem, i když jsem jej měl zatížený kameny. Ve tři ráno mne probudilo úplné zhroucení stanu díky silné vichřici. Zbytek noci jsem strávil v autě houpajícím se v rytmu nárazů větru, které měly přes sto kilometrů v hodině. Oba zážitky, polární záře i vichřice, se mi tak nerozlučně spojily v jednu vzpomínku.

Mnoho zážitků mám ale i ze Špicberk, kde jsem měl první omrzliny a jezdil sněžným skútrem za ledními medvědy. Nebo na Aljašce, kde jsem si v Cordově vychutnával čerstvého divokého lososa a koukal na západ slunce nad přístavem. Nezapomenutelná byla i návštěva baru z období zlaté horečky v kanadském Dawsonu s tanečnicemi v dobových kostýmech

Jak ses k fotografii vlastně dostal?
Jako spousta lidí: přes rodiče. Rodiče rádi a hodně cestovali, sami nebo se mnou, a při tom vždy fotili spoustu roliček filmů. Přišlo mi tak přirozené, že člověk během cestování fotí. Jen se to při cenách filmů a vyvolávání prodražilo.

Právě proto jsem focení začal více zkoušet až s nákupem našeho prvního digitálního foťáku – mohl jsem nahodile cvakat, zkoušet, co funguje a co ne, a jestli mne to baví.

Jaká forma fotografie je ti nejbližší – portrét, krajina, … ?
Subjektivně si myslím, že mám nejlepší krajiny a detaily, nejvíce se mi do nich daří zachytit atmosféru nebo náladu. U portrétů se snažím zachycovat nějakou emoci,  skutečnou povahu člověka, ale mám ještě hodně co zlepšovat.Krajina letních Špicberk. Foto: Jan Kočvara

Vyhrál jsi i nějaké ceny, vystavuješ po kavárnách a galeriích… Jakého svého fotografického úspěchu si nejvíc ceníš? A čeho bys rád v budoucnu ještě dokázal?
Myslím si, že focení krajin je trochu podobné jako malování: člověk časem zraje a kvalita přichází s desetiletími zkušeností. Focení mne hodně baví, i když je každé uznání velmi milé, fotil bych asi i bez toho. Můj sen je vystavovat v nějaké prestižní umělecké galerii.

 Jaké máš s focením dlouhodobější plány? Pracuješ v marketingové agentuře, tam by se přece fotograf uživil, ne? Nechtěl bys, aby se focení stalo i Tvým zaměstnáním?
Jak už jsem psal, focení je pro mne zábava a snažím se pořád zlepšovat. Nechci, aby mi zevšednělo, proto jsem více nerozvíjel například focení módy, tedy modelek. To sice zní jako velmi zajímavé zaměstnání, ale ve skutečnosti je jen sešněrovaným a stresujícím focením produktů – oblečení. I když mít fotky v National Geographicu nebo živit se prodejem fotek z cestování by bylo samozřejmě moc hezké, o tom sní snad každý fotograf.

Kolik času focení věnuješ?
Fotím při cestování, o většině víkendů a portréty asi dvakrát měsíčně. Nejvíc času ale zabere výběr a zpracování fotek. Na jednu stranu je hezké díky vhodnému výřezu nebo jiné úpravě „objevit“ novou hezkou fotku, vypiplávat je, ale mnohdy je to i rutina. Úprava fotek získala pejorativní nádech díky přehnaným úpravám do časopisů, ale u fotek z digitálních zrcadlovek je nezbytná. Stejně jako se dříve fotky upravovaly při vyvolávání – není to nic nového.

Core kavárna je u nás ve Wundermanu oblíbeným prostorem. Foto: Wunderman/Josef Jelínek

Právě teď máš fotografie vystavené v Core Kavárně – dostalo se ti nějaké reakce od kolegů? A cítíš v nich podporu, třeba i v rámci projektu YOU Time?
Reakce od kolegů se mi dostává pravidelně, když mne někdo u fotek potká. Už jsem se setkal s dotazy, odkud ty fotky jsou a že by se lidé také rádi podívali na Island. Pravidelně dostávám dotazy, kam pojedu příště.

S čím Ti vlastně #YOUtime projekt pomohl?
Projekt #YOUtime mi především pomohl ukázat zbytku firmy, že i dataři mohou dělat něco zajímavého. Pomoc spočívala v poskytnutí prostor Wundermanu a v pomoci s výrobou fotek a jejich popisků. V té souvislosti bych chtěl poděkovat všem zúčastněným za jejich čas a trpělivost, především Ivetě Matuškové za celou organizaci #YOUtime, Richardovi Stiebitzovi a Martině Vojtěchové za pomoc s vytvořením výstavy a popisků a Lucii Markové za project management.

Portrét herečky Petry Šimberové. Foto: Jan Kočvara

A otázka na závěr – kam se chystáš v nejbližší době?
A už je to tady. Plánů a snů je vždy hodně. Teď uvažuji o zimních Lofotech, ostrovech v Norsku za polárním kruhem. Kombinují malebné červené rybářské domečky s velmi dramatickými horami strmě vystupujícími z moře. Je to nádherný pohled, zvlášť v zimě, kdy jsou hory zasněžené. Vedle toho jsem ještě nebyl ve vnitrozemí Islandu, uvažuji o Havaji, o další návštěvě Aljašky, … nápadů je skutečně spousta.

Můj oblíbený strom na Šumavě vyfocený za husté mlhy těsně po západu slunce, říká fotograf Jan Kočvara

Jan Kočvara                        

  • Ve Wundermanu pracuje 11 let, momentálně na pozici Senior Data Analyst.
  • Fotí od roku 2003, kdy na trh přišly dostupné digitální fotoaparáty. V letech 2005 a 2006 absolvoval kurzy portrétní fotografie u Pavla Mately a v roce 2008 se registroval na Fotopátračce, což je web, který sdružuje fotografy s modelkami.
  • Není zaměřený jen na fotografie cest, mezi jeho díly najdete i fotky krajin, makra nebo portréty. Mezi jeho další koníčky patří hiking, hudba, knihy.
  • Více o něm najdete jeho webu nebo na jeho facebooku.

 

 

 

Kategorie: blog, Zajímavé projekty, Zde autor na kategorii zapomněl:-)